Náš příběh začíná narozením:). 6. 12. 2004 se narodil Jaroušek. Bylo to zdravé, usměvavé, no zkrátka šťastné miminko. Jeho rodiče pro něho chtěli (jakož vlastně všichni rodiče pro své děti) jenom to nejlepší. V té době se  pár rodičů začínalo probouzet a prosazovat vědomé rodičovství. Náš Jaroušek měl to štěstí, že jeho rodiče patřili mezi ně:). A tak náš Jaroušek nikdy nezažil co je to „vozit se “ v kočárku. Byl zkrátka zvědavý  šťastný nošenec, i když okolí to vnímalo jako týrání. Jednou ho chtěla paní knihovnice „zachránit“ a na tatínka chtěla zavolat policii. Naštěstí tento krátký  příběh maminku s tatínkem neodradil, a tak náš Jaroušek i nadále prožíval šťastné dětství, koupal se v kyblíku, spal s rodiči v jedné posteli a mlíčko dostával vždy, když si řekl. Když se mu 20. 4. 2007 narodil bráška Kubík doma začínala být větší legrace. A maminka s tatínkem nasměrovali ještě více své aktivity k dětem. S kamarádkou poté mamka založila mateřské centrum Život hrou. Kam přicházeli rodiče, kteří chtěli nebo dělali věci jinak. V té době jim maminka večer přednášela a odpoledne se v centru setkávali i s dětmi  a společně se učili respektující partnerský přístup k dětem.  Zde se spřátelily velké ženy a…

A tady začíná  nový příběh. Jana Kunstová s Ivou Benešovou, Veronikou Mojšovou, Janou Bradáčovou a Šárkou Hájkovou začaly společně snít o škole, která bude naprosto revoluční. Na prvním místě bude vždy dítě a jeho individuální rozvoj tak, aby maximálně využil všechny své talenty. Hlavní předmět nebude matematika          a český jazyk, ale emoční inteligence a osobnostní rozvoj. Trávily jsme spolu spoustu času, abychom si vytvořily konkrétní představy o škole. A když už se na naše snění naši chlapy nemohli dívat, začali za nás, no vlastně s námi pomalu jednat. Honza Hájek nám sehnal prostory a zavedl účetnictví, Jára Kunst odpracoval snad stovky hodin a společně s Markem Bradáčem se podíleli na spolufinancování našeho snu. Vítek Beneš nám dal jméno:). Velice často mu za to srdečně děkuji, nemohli jsme se jmenovat lépe. V této době se k nám přidala ještě Radka Vyskočilová, která měla u nás v centru syna Eduarda. Měli jsme velký projekt a velkou podporu rodičů, a tady jsme začali všichni velice rychle duchovně růst. Taky nám došlo, že né každý má tu možnost si nechat malé dítě doma a dávat ho až k nám do školy.    A tak jsme začali tak, že jsme otevřeli školku. Hned od začátku naše školka k sobě přitahovala zajímavé lidi, kteří vnímali svět vědomě a děti považovali jako své „malé učitele“. A tak u nás učili jogini, malířky a jinak intuitivně nastavení lidé. V té době Veronika přivedla do školky také šamana, který naší školce nejprve požehnal a poté nás všechny po jedné shodil pěkně z toho ezoterického obláčku až na zem:). A my pochopili, že  školku je potřeba registrovat, aby přežila a přistupovat k ní zodpovědně. Bylo potřeba vydělat peníze. Pořádali jsme dětská vystoupení, hodně nám v té době začala pomáhat teprve 14. letá Jarouškova sestřenice Monika Lukášková, která vyráběla a prodávala na našich trzích keramiku, vymýšlela a vedla dílničky.

Opravdu tvrdá práce, postupně vyměnila takřka celé osazenstvo. Ze silného společenství nakonec zůstala Jana Kunstová, Jana Bradáčová, Monča Lukášková a Iva Benešová se kterou se naše cesty už párkrát rozešly, aby se zas spojily atd….:)

Já snad nevynechala žádný kurz či seminář o alternativním přístupu, četla desítky knih a všechny své nově získané vědomosti jsem nechávala na sebe působit a hledala, zda se s něčím ztotožňuji nebo ne. Měla jsem tu nejsilnější motivaci na světě. V té době jsme již měli 4 krásné zdravé syny a nebylo pro nás nic důležitějšího než jejich „výchova a vzdělávání“. Vystudovala jsem roční kurz Montessorri pedagogiky a posléze pochopila, že přestože má velice silné duchovní základy a respektuje vývojové fáze dítěte, je to zase jen systém, který  nás zbavuje zodpovědnosti a člověk se za něj může dobře schovat.

Do cesty se nám připletl Ondřej a Petra Stegerovi.  Původně k nám do školy přišel jejich syn Viktor, poté se Petra chvíli stala silnou oporou školy, ale po menších neshodách se naše cesty rozešly. Toto spojení bylo sice krátké, ale intenzivní. A díky ním také se školka i se školou přestěhovaly z centra na okraj Liberce na Harcov.

Roky plynuly a ve školce se vystřídalo za tu dobu hodně učitelek i dětí, kterým patří naše velké dík, protože  nás v hodně věcech posunuly dál a zase něco naučily. Monika Lukášková dostudovala střední i vysokou školu a nastoupila u nás na pozici asistentky. Janče Bradáčové vypluly z hlubin všechny nezpracované emoce z dětství a společně se všemi těmi papíry a kontrolami, které ředitelku mateřské školy prostě neminou, spadla na dno. A tak naše „slavná“ školka prožívala jakési bezvládí se silným učitelským týmem. V našem kolektivu byla zase Iva Benešová dále u nás začala pracovat „úžasná“ Šárka Zbořilová no  a Monika Lukášková. Já v té době ve školce působila pouze sporadicky, jelikož se nám narodila Anežka poté ještě Doubravka a  konečně se začínala opravdu rodit ta naše vysněná škola.

Monika se stala ředitelkou, bezvládí skončilo. Jana Bradáčová se „uzdravila“. Ve škole kromě mě začala učit i Dáša Patočková poté se přidala Jana Pichová .Po roce odešla na mateřskou dovolenou a vystřídala ji Renata Vávrová. S tímto posíleným týmem a popravdě především spojením Renči a Dáši se školka a škola se znovu pořádně nadechly. Příliv nové a silné energie je nyní u nás cítit i na dálku, každý se věnuje tomu, co umí nejlépe a co ho nejvíc baví. ŠKOLKA I ŠKOLA BAVÍ DĚTI BAVÍ DOSPĚLÁKY. Společně žijeme život, který dává smysl. Doma mám spokojené děti, kteří vědí proč se učí a učí se to co je baví, ve škole je takových dětí ještě dalších 15:).

A Jaroušek?

Letos nastoupil na střední školu. Ve škole je spokojený, nadšený a zatím úspěšný:). A vtipné je, že nám po prvním měsíci sám říká jaké jsou chyby našeho školství. „Mami, věděla jsi, že ve škole se dá hodina jenom prosedět?  A věděla jsi, že tam děti nemají žádnou zodpovědnost? Představ si, že tam se něco odvykládá, pak se napíše písemka, je jedno co dostaneš, prostě  se pak jede dál.“

Vím, že jsme všichni odvádíme dobrou práci. Pevně věřím, že takhle šťastné budou všechny příběhy dětí, které navštěvují naší školku a školu. Tento rok odchází další deváťák. Filipe všichni ti držíme palce.